První Život je zvláštní se stal skutečným fenoménem, který otevřel cestu do světa videoher lidem, kteří od něj byli dříve co nejdál. Možná ne dokonalá, ale strašně napínavá a atmosférická, novinka od Dontnod Entertainment dokázala, že ve světě „interaktivní kinematografie“ se kromě Telltale a Quantic Dream najde místo i pro jiná studia a že se hra bez zombií a nadměrného násilí může stát populární .
Od té doby se Life Is Strange stala značkou, která zplodila mnoho pokračování a prequelů. Life Is Strange: Before the Storm se odehrávalo tři roky před originálem, The Awesome Adventures of Captain Spirit (neboli „Amazing Adventures of Captain Ghost“) bylo jakýmsi spin-offem a propagací pro Life Is Strange 2, která navzdory zavádějící název, neměl s prvním dílem nic společného kromě hratelnosti. A tak jsme došli Life Is Strange: True Colors, který se i přes chybějící číslovku v názvu a změnu studia podobá originálu víc než všechny ostatní. Byla to ona, kdo mě vrátil do seriálu a dnes vám řeknu jak.
Life Is Strange: True Colours vypráví příběh Alex Chen, dívky, která má úžasnou schopnost psychické empatie, to znamená, že dokáže cítit emoce a číst myšlenky lidí kolem sebe. Na začátku prvního dílu opouští internátní školu a znovu se setkává se svým bratrem Gabem, kterého neviděla osm let.
První, co upoutá pozornost, je technologický skok. Všimnou si toho především ti, kterým chyběla pokračování a True Colors dál PS5 dokázala na mě přímo zapůsobit svým vizuálním rozsahem. Pokud je ale v mnoha jiných hrách dobrá grafika příjemným bonusem, tak tady je to kritické, protože na tvářích postav, které přestaly vypadat jako plastelínové panenky (nepočítám-li vlasy), konečně vidíme opravdové emoce.
Je nepravděpodobné, že by mě někdo přiměl přestat považovat Maxe Caulfielda za mého oblíbeného protagonistu v seriálu, ale Alex je velmi blízko. Pro hru tohoto žánru je klíčové vytvořit úspěšnou a příjemnou postavu, protože s ní nejen trávíme spoustu času, ale také se s ní nutně zosobňujeme. Příliš mnoho „nedorozumění“ mezi hráčem a jeho avatarem způsobí, že ten první ztratí zájem.
Přečtěte si také: Deathloop Review – Addictive Madness
Ale Alex v sobě spojuje všechny vlastnosti dobré hlavní hrdinky: je milá a umí si stát za svým, ale zároveň je velmi zranitelná. Bolestné dětství strávené bez rodičů se podepsalo a jen těžko může někomu věřit a především sama sobě. To je ten typ hrdiny, kterému fandíte a děláte si starosti, a fakt, že je dokonale namluvená a animovaná, dodává realističnosti již „živé“ postavě.
Hry tohoto žánru (dá se říct i "vzorce", protože spousta věcí je zde opravdu podobných originálu) jsou jako inscenace, kde se v podmínkách omezené kulisy veškerá pozornost soustředí na herce. Naštěstí ani zde Deck Nine nezklamal: autoři Before the Storm si již stihli naplnit ruce a podařilo se jim vytvořit řadu nezapomenutelných hrdinů, které chcete poznat co nejblíže.
Přečtěte si také: Road 96 Review - Interaktivní road movie, kde píšete scénář
Mimochodem, co se kulis týče, těžařské městečko Haven Springs stejně dá Arcadia Bay náskok. Tomu napomáhá jak šťavnatý vizuál, tak skvělá práce „dekoratérů“, kteří každou lokaci vyzdobili obrovským množstvím detailů. Slovo „živý“ jsem již řekl a zde ho chci zopakovat. Cituji Stanislavského: "Věřím."
Začal jsem hrát „na slepo“, aniž bych sledoval upoutávky nebo hrál nějaké ukázky, a z tohoto důvodu mi nyní i oficiální synopse připadá jako spoiler. Nebudu se proto ani zmiňovat o událostech prvního dílu, které mě, nezkušeného člověka, zaskočily. Řeknu jen, že stejně jako ve Stephenu Kingovi se malé klidné městečko začne celkem rychle otřásat, a to doslova i obrazně. Budete vědět, co tím myslím. Ostatně zahrajete si to, ať se vydáte kamkoli.
Stejně jako u všech her tohoto druhu mi Life Is Strange: True Colours občas připadá pomalý, ale málokdy do té míry, že bych ztratil zájem. To není akce, není potřeba někam utíkat a střílet zpět, ale myslím, že to chápete sami. Zde je třeba mluvit, naslouchat a dedukovat a někdy dělat obtížná rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí nic neovlivní a někdy ovlivní finále. Konců je zde několik (ne dva, jako dříve) a během hry je těžké pochopit, ve kterém okamžiku uděláte osudovou volbu. Ale právě v tom je ta krása – není zde žádná binární volba z prvního dílu.
Je legrační, že hlavní vychytávka předlohy – manipulace s časem – mi neustále vyklouzává z paměti. Pamatuji si postavy, dějové zvraty a hudbu, ale rozhodně ne nadpozemské schopnosti hlavního hrdiny, ale to jsem asi jediný. Jak jsem již zmínil, Alex se také ukázal jako „nadčlověk“, lépe řečeno empat. Upřímně, dobrý příběh se dá vyprávět i bez toho, ale chápu touhu tvůrců udělat z True Colours více hru než interaktivní film. A přiznávám, že Alexovy schopnosti nejsou nijak zvlášť zajímavé nebo velkolepé, ale v kontextu dramatu jsou velmi vhodné. Takto může hráč sejmout masku z postav a vidět jejich skutečné já – pomáhá to při obtížných volbách a rozhodování o postoji k té či oné NPC.
Přečtěte si také: Recenze The Great Ace Attorney Chronicles – Dvě vynikající adventury se k nám konečně dostaly
Nakonec se podíváme na technické aspekty. Grafika, jak jsem řekl, je tak dobrá, jak můžete očekávat od interaktivního filmu, který nenatočil Quantic Dream. Animace obličeje, oči, zpracování prostředí – to vše si zaslouží nejvyšší hodnocení. Nutno také podotknout, že přítomnost ray tracingu je příjemné zařazení, které jsem nečekal. A kupodivu zde na rozdíl od mnoha her nejde jen o vychytávku či bonus, ale o nejdůležitější doplněk, který umožňuje dosáhnout lepšího osvětlení každé scény. Obecně lze říci, že True Colours překvapivě kombinuje realismus a výraznou stylizaci. Postavy nejsou fotorealistické, ale ani je nelze nazvat karikaturami.
Přečtěte si také: Recenze Detroit: Become Human - Od dema techna po techno drama
Co se mi ale moc nelíbilo, byla snímková frekvence – 30 fps. Neexistuje žádný technický důvod, proč hráčům odebírat 60 fps, jde pouze o výstřelek vývojáře, který věřil, že takto hra připomíná spíše film. Nevím, nevím. Pokud navíc ve spořičích skutečně nejsou žádné problémy, pak se vyplatí vrátit se k ovládání, neboť oko, které je u této generace zvyklé na čistší obraz, začíná ulpívat na nepravidelnostech. To je vůbec překvapivé, protože jakkoli krásně vypadá, True Colors není tak těžké, aby způsobovalo problémy s moderní žehličkou. Vím, že některé hráče takové rozhodnutí vývojářů odradí, ale sám jsem si na to docela rychle zvykl. Pořád to není střílečka a ani závod.
No, všimnu si hudby. Dobrý soundtrack je nejdůležitějším aspektem každého dílu série a v tomto smyslu True Colours nezklamali. Nadále potěší svým akustickým a lehce melancholickým zvukem a pro hráče objevuje nové umělce. Herci také odvedli skvělou práci: Erica Morey v hlavní roli je pro hráčskou komunitu neznámá, ale svou roli zvládla skvěle. Totéž lze říci o Haně Soto. Obecně platí, že většina herců jsou nováčci, ale není to vůbec znát.
Přečtěte si také: Necromunda: Hired Gun Review - Bláznivá pohoda, ale nestojí za koupi
Verdikt
Překonává to Life Is Strange: True Colors první část? Na tuto otázku nelze dát jednoznačnou odpověď – je to dost osobní, protože každý z nás miloval originál z jiných důvodů. Ale to, co máme před sebou, je nádherné pokračování, hodné být považováno za jeden z nejlepších interaktivních filmů poslední doby, o tom není pochyb.